African penguin

 Více fotografií /  Zvukový projev

Latinský název: Spheniscus demersus

Objevení: prvně popsal obecně jako druh švédský přírodovědec Carl Linné roku 1758. Byl to vůbec první tučňák, s kterým se Evropané seznámili, a to již v roce 1498.

Světová populace: klesá | přibližně 50 000 až 90 000 dospělých jedinců (2010). Dle organizace IUCN 2018 již pouze 50 000 dospělých jedinců a na rok 2020 odhaduje populaci ještě nižší, a sice 41 700 dospělých ptáků.

Délka života: Mláďata se často stávají kořistí dravců, nebo podléhají horkému slunci. Když ale přežijí, tučňáci brýloví se dožívají až 30 let, vyššího věku však převážné v zajetí. V divoké přírodě zřídkakdy žijí déle než 10–11 let, vzácněji až 27 let.

Průměrná výška: až 70 cm, průměrně však pod 60 cm

Průměrná váha: 2 - 4,5 kg

Hnízdění: Tučňák brýlový nevyvádí mladé na sněhu a ledu, ale na písčitých plážích v tropických podmínkách. Oblíbenými místy pro hnízdění jsou odlehlé ostrůvky a nepřístupné zátoky lemovány velkými balvany, nebo nízkými skalními útesy. Silné oceánské proudy a větrem bičované oblasti, stejně jako teplotní extrémy vyskytující se na jižním cípu Afriky, vytvářejí jedno z nejbouřlivějších prostředí na Zemi, v kterém tento nevelký, avšak houževnatý pták, odhodlaně vychovává mláďata.

Hnízdí přibližně na 24 ostrůvcích u pobřeží Jižní Afriky (např. na ostrově Dassen, Robben – zde hnízdí asi největší až dvacetitisícová kolonie, nebo Dyer) a asi na třech pevninských místech v Jihoafrické republice; u Hollamsbird Island v Namibii a u Bird Island a Algoa Bay. Rozsah výskytu obrazně obepíná prakticky celou pobřežní část jižní Afriky s někdy nepatrnou nebo rozestřenou populací. Čím blíže k jihu, tím zpravidla větší kolonie.

Turisticky známá kolonie se nachází na březích Lambert's Bay, což je oblast ležící přibližně 250 km severně od Kapského města, ale nejsevernější kolonie v této oblasti v nedávné době úplně vymizela. Další je jižním směrem zhruba 50 km od Kapského město na plážích „balvanů“ – Boulders Beach (2 km od městečka Simon’s Town). V této lokalitě je možné setkat se s tučňáky takřka tváří v tvář (v jejich blízkost se lze prakticky i koupat), za vhodnější se nicméně považuje, aby návštěvník využil k tomu určené pozorovací stanice, čímž tučňáky nemůže rozrušit. Další kolonie hnízdí třeba na březích Stony Point nebo Betty's Bay.

Při případné migraci z důvodů nevyhovujících podmínek se může zatoulat až do oblasti Konga či Gabonu, je to ale víceméně výjimečné.

• Výskyt v období hnízdění (popis mapky / podrobně)

Habitat: Preferovaná chovná místa jsou ploché tropické pláže u pobřeží. Hnízdí ve skalních dutinách nebo v norách v písku.

Potrava: Jako všechny druhy tučňáků má i tučňák brýlový tělo dokonale přizpůsobeno k plavání, potravu tedy získává v moři. Díky pádlovitým křídlům a proudnicovému tělu dokáže pod vodou poměrně rychle plavat, pravděpodobně rychlostí až 16 km/h, obvykle však rychlostí 3–9 km/h (dle některých zdrojů až 20 km/h, ale můžeme se též setkat s údaji okolo 30 km/h, zřejmě se však jedná o hodnoty nepodložené nebo přeceňované, s takovou rychlostí je spojován pouze tučňák oslí). Podle novější studie z roku 2020, z dat získaných z chovu v zajetí, dokáže tento druh tučňáka plavat maximální rychlostí asi 10,8 až 13,3 km/h. V porovnání s jinými druhy tučňáků má tučňák brýlový vysokou maximální frekvenci úderů; při rychlém výpadu mávne křídlem až třikrát za sekundu. Uzpůsobeným ostražitým zrakem spatří i sebemenší pohyb kořisti – výkonné svaly mu umožňují měnit tvar oka, díky čemuž vidí pod vodou zřetelněji. Práci si ale dokáže ulehčit, třeba tak, že sleduje hejno racků, kteří se prozradí tím, že v místě velkého množství ryb krouží nad hladinou. Když tučňák narazí na hejno ryb, tak se ponoří a kořist pronásleduje. Nyní využije dvě hlavní zbraně; mobilní (pružný) krk a silný zobák s abnormální šířkou rozevření, díky kterému může lapenou kořist rovnou polykat.

Jeho jídelníček tvoří hlavně menší druhy pelagických ryb o velikosti 50–300 mm, nejčastěji sardinky, sardele, ančovičky a úhoři; např. druhy jako sardinka africká (Sardinops ocellata), sardinka tečkovaná (Sardinops sagax), etrumeus velkooký (Etrumeus teres), kranas obecný (Trachurus trachurus), sardel obecná (Engraulis encrasicolus) a Engraulis capensis. Tyto drobné ryby mají vydatné tučné maso, na němž je druh závislý, neboť si díky tomu udržuje podkožní tuk, kterým si promašťuje peří. Zbytek jeho každodenní stravy se skládá z široké škály hlavonožců a korýšů (až 18 druhů). Za jediný den zkonzumuje až 540 gramů potravy, ale pokud se stará o mláďata zvládne během dne ulovit možná až 1000 gramů.

Obvykle loví v hloubkách do 20 metrů. V případě potřeby je však schopný dostat se do hloubky nad 100 metrů (spatřen byl až v hloubce 130 metrů). Od pobřeží se vzdaluje maximálně na 20–70 km, dále pouze v důsledku potravního nedostatku nebo jinak nevyhovujících podmínek. Bez potíží zadrží dech na tři a více minut. Rekordní nejdéle trvající ponor je 4 minuty a 58 sekund. Během potápění se srdeční frekvence zpomalí, krevní cesty stáhnou a kyslíkem jsou zásobeny pouze nejdůležitější části těla.

Kolonie: vytváří početné kolonie

Rozmnožování: Rozmnožovací aktivity nejsou fixně známy, protože nejsou limitováni proměnlivou hojností potravy nebo patrnější změnou biotopu (přírodních podmínek). Pokud jsou podmínky přívětivě, hnízdí i dvakrát do roka. Zpravidla však začínají v květnu až srpnu. Hnízda se nachází obyčejně pod skalami, ve vegetaci či v různých děrách v písku, a většinou jsou kryta před sluncem. Hnízdní nory jsou pak budovány zpravidla koloniálně.

Inkubace vajec: přibližně 36 - 41 dní. V inkubaci se rodiče pravidelně střídají.

Počet vajec: zpravidla dvě, ale zřídka úspěšně odchová dvě mláďata

Hnízda: Ano. Vykopávají si hnízdní nory nebo využívají proláklin zpod balvanů či místa pod křovím. Vyhledávají místa s dostatkem denního stínu kvůli vysokým teplotám a pálivému slunci. 

Chov: Hnízdí zpravidla celoročně, tedy i dvakrát do roka. Chov vylíhlého mláděte trvá dva až čtyři měsíce. V sezení a péči o potomky se střídají oba rodiče.

Pohlavní dospělost: samice asi ve čtyřech a samec v pěti letech

Monogamie: Jedná se o druh koloniální a monogamní, formuje trvalé partnerství prakticky na celý život. Existují záznamy o párech, kteří spolu vydržely 10 i vice let. Nové se vytvářejí v případě, že pár opakovaně selže ve výchově mláďat, nebo z důvodu úmrtí jednoho z nich.

Přirození predátoři: Na souši tučňáka brýlového ohrožují především volně žijící psi a kočky, tedy invazní druhy živočichů, zejména pak jeho mláďata v norách. Dále také racci, ibisové. krysy, promyky, ženetky nebo dokonce hadi. Ve výjimečných případech se stane kořistí levharta afrického.

Relativně teplá voda v oblasti kolem Jižní Afriky je vhodným stanovištěm pro řadu dalších vodních živočichů, neboť je bohatá na potravu. Na moři tak tučňáky ohrožuje řada dalších predátorů, pro které jsou tyto lokality lákavé; např. žralok bílý, kosatka dravá nebo lachtan jihoafrický (lachtani údajně za jediný den mohou ulovit i na sto kusů tučňáků), a konkrétně třeba tito ploutvonožci jsou rovněž potravními konkurenty. Bereme-li jim potravu ještě i my, lidé, její nevyváženost a nedostupnost v důsledku nadměrných rybolovů ohrožuje tučňáky brýlové na životě, a do značné míry ovlivňuje též produktivitu mláďat (šanci na přežití dalších generací).

Ohrožení: Podle IUCN (2020) je tučňák brýlový považován za ohrožený druh. Je to jednak zapříčiněno jejich lovem jako levných rybářských návnad a hlavně sběrem vajec, která bylo možno ještě před cca 25 léty si koupit v Kapském Městě ke snídani. V 20. století se též těžila cenná hromada trusu, tzv. guáno, ve kterém si tučňáci vyhrabávali nory. Těmito zákroky byli vyhnáni na holé pláže a vystaveni mnohem většímu nebezpečí ze strany predátorů.

Ještě počátkem 19. století žilo na jihu Afriky zhruba čtyři miliony ptáků, mezi lety 1910–1930 stále více než milion tučňáků, ale okolo roku 1980 počty rapidně klesly na 60 tisíc ptáků. Díky některým ochranným opatřením se začala populace pozvolna zotavovat; v roce 1999 se počítalo s 224 000 jedinci a v roce 2005 činil odhad 180 000–220 000 ptáků. Nicméně od roku 2008 se nárůst zastavil a populace opět postupně klesala. Podle jednoho z posledních hodnocení (z roku 2018) uveřejněného na stránkách organizace IUCN žije v divočině přibližně jen 50 tisíc dospělých jedinců (společně s mladými je to asi 80 tisíc ptáků), přičemž trend populace je stále klesající. Na rok 2020 IUCN uvádí už pouze 41 700 dospělých ptáků.

Studie odhalila, že mezi lety 1978 a 2015 klesla populace v Jihoafrické republice o více než 60 % (z původních 70 000 párů na 19 300 párů) a v Namibii o více než 50 % (z původních 12 162 párů na 5800 párů). V roce 2011 odborníci varovali, že pokud bude populace tučňáků nadále klesat, z divoké přírody mohou za 15 let (do roku 2026) vymizet.

V současnosti je největší hrozbou nadměrné množství rybolovů, zamořování jejich biotopu odpadky, rozpínající se populace a ztráta vhodných lokalit k rozmnožování, nebo znečisťování pobřežních vod ropnými surovinami. Určité nebezpečí představují též klimatické změny (např. ryby se mohou přestěhovat do vhodnějších, vzdálených míst, čímž tučňáci přicházejí o zdroj potravy).

Několik organizací (např. SANCCOB, IFAW, IBRRC) se výrazně podílí na záchraně tohoto druhu. Díky nim se v roce 2000, kdy 23. června havaroval ropný tanker MV Treasure a do moře uniklo asi 1300 tun topného oleje, podařilo zachránit a do přírody zpět vypustit více než 90 % zasažených tučňáků (přibližně 19 000 z 20 251 ptáků) a dalších 19 500 se podařilo úspěšné přemístit do vhodné lokality (z ostrova Dassen a dalších oblastí byli tučňáci přepraveni a vypuštěni asi 800 kilometrů východně od Kapského Města poblíž Port Elizabeth). Tato úspěšná záchranná akce by se neobešla bez 45 000 dobrovolníků, kteří usilovně vypomáhali. Tučňák brýlový je pravděpodobně jediným ptačím druhem, u něhož bylo prokázáno, že rehabilitace hrála významnou roli.

Vytiskněte si rozvrh hodin do školy se svým oblíbeným tučňákem

Zajímavosti:

► Živý přenos z Monterey Bay Aquarium (USA, Kalifornie), nebo z tučňáčí pláže (zatím nedostupné)

————————————————————————————————————————————————————————

Do dnes člověk tučňáky brýlové používá jako návnadu při lovu žraloků, ale postoj veřejnosti je k těmto způsobům tak negativní, že naštěstí takových případů ubývá.

————————————————————————————————————————————————————————

Protože žije v nezvykle teplém prostředí, musí umět tělesnou teplotu udržovat, ale i vydávat. Vybaven je tak neopeřenou kůži na hlavě (nad očima a zobákem) zpravidla růžového odstínu. Jedná se o žlázy obklopené cévami, které plní termoregulační funkci. Čím je jeho tělní teplota vyšší, tím větší množství krve se v těchto žlázách nachází a může být tak ochlazena okolním vzduchem. V takové situaci je pak zbarvení kůže výraznější – tmavší, až červené.

————————————————————————————————————————————————————————

Tučňák brýlový v české zoo

Tučňáky brýlové chová Zoologická zahrada v Ústí nad Labem, kde byli slavnostně představeni 3. prosince v roce 2017. V květnu roku 2019 se jednomu z párů, samice Bobině (jejíž originální jméno zní Jamealybillybob) a samci Alfiemu, vylíhla dvě mláďata. Jednalo se o vůbec první mláďata těchto ptáků v historii této zoo ale i v rámci Unie českých a slovenských zoologických zahrad (UCSZOO). Ani jedno se však nedožilo dospělosti. Mladší z nich po šesti týdnech zahynulo kvůli zdravotním komplikacím a druhé mládě, které bylo rodiči později odmítnuto a dostalo se tak do intenzivní péče ošetřovatelů, záhy uhynulo kvůli dýchacím potížím ve věku čtyř měsíců.
V polovině prosince roku 2019 zaznamenala zoologická zahrada další úspěch a vylíhla se další dvě mláďata. Jedno z nich ale brzy zahynulo.

————————————————————————————————————————————————————————